Jde to i zdravěji - přírodní sladidlo si vypěstujete sami
Místo umělých sladidel si vypěstujte přírodní nekalorický „cukr“, který je velmi sladký, ale s pravou sacharózou nemá nic společného.
Rostliny, jež toto sladidlo obsahuje, stévii sladkou nebo lipii sladkou, lze snadno pěstovat a jako zajímavost a obohacení jídelníčku ji ocení všichni, i diabetici. Z přírodních sladidel je u nás známější stévie, její pěstování se ale nedaří každému. Podobná jí je lipie sladká, která snáší prostředí našich bytů mnohem lépe a vytváří pěkné převisy.
Lipii sladkou (Phyla dulcis) do svého jídelníčku řadili již Aztékové a v oblasti Střední Ameriky a Karibiku je v oblibě dodnes. Získala přezdívku "aztécký cukr", její původní účel ale nesouvisel ani tak se slazením jídla, jako spíš s léčbou kašle, nachlazení, astmatu a koliky. Je pro ni totiž typická nejen sladká chuť, ale také silné aroma kafru, trochu se podobá naší mátě peprné a stejně se i užívá. Jestliže chcete lipii pěstovat jako sladidlo, její aroma by vám mohlo vadit, je lepší poptávat rovnou vyšlechtěnou odrůdu ´Colada´, u které jsou aromatické látky potlačeny. Rozsáhlými vědeckými testy však lipie dosud neprošla, nicméně se předpokládá, že se s ní dá bezpečně nakládat jako s každou jinou bylinou - když ji použijete v malém množství coby dochucovadlo, nemůžete se předávkovat.
Lístky jsou nejsladší, sladí se jimi pokrmy či nápoje, a to jak v čerstvé, tak v sušené formě. Výhodou je ovšem její snadné pěstování. Lipii lze mít celoročně v bytě, i když přes léto uvítá letnění na čerstvém vzduchu. Potřebuje slunce, pozor jen na přímý žár, který by jí mohl spálit listy. Pěstuje se nejlépe v závěsné nádobě, protože tvoří převisy, jež mohou být až metr dlouhé. Substrát je doporučován hlinitopísčitý, propustný, potrpí si na dostatek vláhy, ale nesnese přemokření. Nepoužívjte hnojiva na bázi dusíku, to by rostlinu připravilo o sladkou chuť.
Stévie sladká (Stevia rebaudiana), nazývána také stévie cukrová, sladká tráva či medové lístky, je bíle kvetoucí světlomilná tropická rostlina z čeledi hvězdnicovitých. Ve vyšší koncentraci může mít poněkud lékořicovou příchuť. Stevie je jako sladidlo na rozdíl od cukru téměř nekalorická, nepřispívá k tvorbě zubního kazu a je vhodná i pro diabetiky. Mezi prvními využívaly rostlinu kmeny známé jako Guaraní v Paraguayi a Brazílii, sladili si s ním maté a používali ho také v přírodní medicíně na pálení žáhy, cukrovku i jako ústní vodu.
Pro pěstování stévie je důležitá kvalitně připravená půda - optimální je písčitá s dostatečným množstvím rašeliny. Stévii je lepší nejprve předpěstovat a až poté přesadit na stálé stanoviště. Jde o rostlinu se světloklíčivými semeny, je třeba je tedy dát na povrch půdy a nechat vyklíčit, nesmí se přihrnovat zeminou. Samotné klíčení stévie by mělo probíhat v rozmezí od 24 do 26 °C. Rostlina nesmí být v žádném případě vystavena dlouhodoběji nízkým teplotám. Odolnost je dnes u mnohých kultivarů poněkud vyšší, ale i tak je třeba na venkovní teplotu dbát, při teplotě nižší než 5 °C stoprocentně stévie uvadne. Sklizeň probíhá tak, že rostlinu ustřihnete zhruba 10 až 12 cm nad zemí.
